Nebyla jsem tu, protože…

Uff, jak začít?

Velice ráda bych vás přivítala zpátky na mém blogu. Měla jsem takovou malou pauzu a v prvním článku bych vám ráda osvětlila, co jsem v ní dělala. No, snažila jsem se to nějak zvládnout…

Většina z mých čtenářek, nebo sledujících na mých sociálních sítích mi často píšou, že nechápou, jak můžu být stále tak pozitivní. Já jim na to odepisuji, že nikdy nic není stále tolik růžové, jak se zdá. Není, nikdy nebude a je to tak v pořádku. Ani já a zřejmě ani ty nejsi buddha. Nejsem osvícená, nežiju v nekonečném stavu mysli zvané štěstí, láska, nebo klid. Ale jsem v pořádku. A taková mám být. Přijímat se ve všech podobách, které mám. Proto dnes píšu tento článek. Naprosto pravdivý- ne proto že by ty předtím pravdivé nebyly, ale pravdivý v tom smyslu, že poodhalím další kousek mé duše. Ten, který neznáte.

Ten kousek duše, který mě někdy nutí řvát, plakat a bouchat s věcma. Ten, který je pro některé lidi naprosto nepřijatelný, ale mně je to naprosto jedno, protože vím, že to jsem já. Jsem taková… Taky ten kousek duše, který mi byl v posledních dnech často nejblíž. No a taky ten, který mi říká, že dnes prostě ukážu, že nejsem jenom ta pozitivní a sluníčková holka, ze kterou mě spousta z vás má.

Vysoká škola je pro mě neskutečnou zkouškou. Ve své podstatě vím, že na ní v mém případě zase tolik nezáleží (tím myslím, že nechci být lékař, nebo právník, který vzdělání ke své práci potřebuje), ale beru to jako takové něco, čeho chci dosáhnout. Ať už proto abych byla Viktorce dobrý vzor, nebo proto abych si dokázala, že jsem přece jenom po mamince… (haha). Nebo abych prostě jen věděla víc, měla lepší přehled, naučila se nové věci. Většina jsou to tužby které vychází z mého ega, jsem si toho vědoma a vzdát se toho nechci. Ego se totiž poměrně často staví do pozice toho ‘negativního, zlého’, ale dle mého názoru je ego leckdy dosti dobrý motor. Takže prostě chci. Rozumíte mi? Rozumíte.

Chci, ale poměrně často se na to chci taky vykašlat- za to může moje lenost. Moje lenost může za to, že práce, které máme zadané 3 měsíce, začínám dělat 2 dny před termínem odevzdání a protože se prostě starám o Viktorku, tak na to mám jenom pár hodin večer, když Viky usne. A po celém dni mi to večer samozřejmě vůbec nemyslí. Takže ten scénář je potom velice jednoduchý, vypadá nějak takhle:
1.) otevřu zadání úkolu, dívám se na literaturu k němu
2.) z literatury k vypracování k úkolu jsou z 5 knih online pouze 2
3.) obě dvě knížky jsou dlouhé a přemýšlím, zda má cenu se pokoušet to číst
4.) zapínám si hudbu, dávám si šílenou hromadu jídla
5.) po promarněném čase přemýšlení zda to má cenu, se do toho konečně pouštím.
Ještě se mi nestalo, že bych něco včas neodevzdala, ale za to se mi už několikrát stalo, že když jsem měla posledních pár minut na odevzdání, Viktorka se mi třeba v noci probudila a začala šíleně řvát. Já se pak dostala do hrozného stresu a to neni dobrý. Já vím, já vím, ty děti jsou tak moudré,…

Je mi docela jasné, že takovej lempl nejsem jediná a taky je mi jasné, že nejsem jediná studující máma. Ale taky prostě nebudu ta, která tvrdí, že je to jednoduché, když se mě na to ptáte. Vysoká není jednoduchá a někdy je sakra těžká. Samozřejmě si to těžší děláme my sami, tak jako všechno v životě, žejo… Ale, ufff, sakra, kruci. Já si to ztěžovat umím nějak dobře. Navíc někdy mi přijde, že nad mým životem se někdo opravdu baví a na všech těch mých (životních) zkouškách se vyřádili ti nejlepší režiséři těch nejlepších Hollywoodských filmů. Když toho mám totiž nejvíc, stávají se ty nejvíc absurdní věci- ale to je asi už takové pravidlo všech, nebo ne?

Věřte mi, že z těch tragi komických věcí, co se mi denně dějí, by šel poskládat hodně dobrej film. A bylo to tak vždycky. Teď mi běhají hlavou ty různé chvíle, které se odehrály jen během posledních pár týdnů, kdy bych se nejraději v prdeli viděla (jo, v prdeli), nebo kdy bych nejradši začala řvát na všechny okolo sebe, nebo kdybych se nejraději smála na celé kolo. Nejvíc ale asi smála, protože nad vodou mě drží to že vím, že všechno v životě má nějaký smysl. Všechno má nějaký důvod, tím vším se něčemu učím. Ale pojďte se pobavit taky…

Tak třeba…

…já, naivní blbka která šla s Viktorkou do obchodu bez košíku, jen rychle pro něco na jídlo s Viky za ruku. Mám plný ruce nákupu a Viky začne dělat scénu, že chce hopa. Beru ji do náručí a roztrhává se sáček s mandarinkama, které se kutálí naprosto všude, Viky stále pláče. Ohýbám se pro mandarinky a roztrhává se další sáček s ovocem. Ufff…

…já, těsně před zkouškou čtu sms od otce Viktorky, ve které mi oznamuje, že představa že nepřijede je mu hrozně příjemná, tak jen ať to vím. Začínám se třepat, rudnout, je mi na zvracení a jediné co si říkám je, že už ji ten kretén měsíc neviděl, to je mu to jedno?! Odepisuji: ,,…Naser si, sbohem.’‘ a na víc už nemám. Končím s ním. Jdu psát zkoušku…

…já, když jdu s Viktorkou a se psem ven, který mě celou dobu tahá jako nějakej magor v totální zimě. Viky uřvaná, pes utahaný, já zmrzlá a unavená…

…já, když Viky v obchodě začně řvát až zrudne, že chce Tic Tac. ,,Ne, dneska si už jeden měla.’’, říkám a paní v řadě před námi se otáčí a říká na Viktorku: ,,Ale ty chudinko malá.’’. Chudinko, CHUDINKO? CHUDINKO?!… Mám co dělat, abych paní neřekla, jestli si ze mě dělá srandu nebo co…

…já, když nesu do auta Viktorku, kabelku, Viktorčin batoh, 2 plyšáky a 2 další tašky s nákupem. Pokládám tašky na zem, Viktorku zapínám do sedačky, vracím se pro tašky a uklouzávám ve sněhu a sjíždím na zem…

…já, když jdu kamkoliv a nesu Viktorku, kabelku a její podělané plyšáky, pro které dost často ty dvě patra do jejího pokojíčku vybíhám. (A mám toho plné zuby)… 🙂

…já, když nedokážu dobrzdit na křižovatce a narážím do auta pána přede mnou… Následně já, když sepisuji v dešti a s Viktorkou v autě záznam o dopravní nehodě…

…já (po třech dnech), když vypisuji další záznam o dopravní nehodě (nyní nejsem viník já), ovšem opět s Viktorkou v autě a v nehorázné zimě…

…já, když Viktorka pláče jako o život a já s ní taky, protože mi z toho všeho asi praskne hlava, nebo třeba já, když je Viktorka v amoku a záchvatu pláče takovém, že opravdu nevím, co dělat, až kolikrát bouchám hlavou do polštáře a připadám si naprosto neschopně…

Nebylo by to tak hrozné, kdybych se neměla učit na naprosto šílené zkoušky, ke kterým jsem neměla naprosto nic nachystané a nenavštívila jsem k nim ani jednu jedinou přednášku. Ve spojení s vědomím toho, že zanedbávám blog, instagram a hlavně vás, to bylo na moji psychiku občas fakt moc.

Když to tak čtu, nevypadá to tak děsivě a ono to vlastně ani děsivé není. Jen je to někdy opravdu zkouška mojí psychické odolnosti a olalá, já to teď zase zvládla. Dokončila jsem to, další zkoušové mám za sebou a teď je jenom otázka, jestli jsem se poučila a na to další se připravím líp, nebo to zase nechám zajít do takových extrémů jako teď, kdy jsem prostě několik večerů doma proplakala ve strachu, že nic nemůžu zvládnout.

2 dny před poslední a nejtěžší zkouškou jsem si koupila knížku. Knížku Fak it, kterou jsem přečetla jedním dechem. Knížku, která mi dodala víc klidu a víc toho ‘fak-it-ismu’. Když ji viděla moje máma, řekla mi: ,,Panebože, takovou knížku sis kupovat neměla, vždyť ty na všechno kašleš už teď.’‘ No jo, ale cítila jsem, že teď ne. Řešila jsem to všechno až moc, co by se stalo, kdybych ty zkoušky náhodou neudělala? Vůbec nic. Co by se stalo, kdyby mě vykopli ze školy? Vůbec nic. Co by se stalo, kdyby… Je to jedno, protože pokud nejde o život, jde o hovno. Takže fak it.

A to je mé poučení. Pokud je někdo z vás v nějaké stresové situaci, vzpomeňte si na tuhle magickou formulku, protože, co se stane, když to náhodou nezvládnete? … ..


Díky, že tu se mnou jste… A.

Komentáře