Porodní příběh

24.3.2016, dnes mám termín porodu. Posledních pár dní jsem se s malinkou v bříšku domlouvala, že dnes v noci to přijde.. Jsou zhruba 4 hodiny odpoledne a já se vracím s maminkou a jejím přítelem od koně. Sedám na kolo, když v tu se na ně podívám a říkám: ,,Asi mi praskla voda‘‘. Necítím žádnou bolest, ale domů už na kole nejedu, vedu ho vedle sebe. Po příchodu kontroluji vložku a vidím, že tekutiny není moc. Možná začala odtékat hlenová zátka, říkám si. Další hodinu se nic neděje, píšu příteli a mé kamarádce, která má porod fotit, že to možná pomalu začíná. Jsem trošku nervózní, jelikož přítel nereaguje hned a tak fotografka (která bydlí za rohem) zve mě, maminku i jejího přítele na skleničku vína. Na místě si dáváme výbornou bábovku a skvělé bílé víno, já piju pouze střik a připíjíme si na ten dnešní porod..J Když se po pár hodinách vracíme domů, přítel na mě už čeká v mém pokoji. Udělám si večerní hygienu, lehneme si do postele před devátou hodinou a bum, cítím, že se zase něco děje, zase něco začalo odtékat. Tentokrát je tekutina i s příměsí krve, jsem tak šťastná.. Utíkám po schodech za maminkou a jejím přítelem a s nadšením jim to oznamuju. Směju se.. Přijde mi neuvěřitelné, že se porod opravdu blíží, na dnešní noc jsem si to s Viktory v bříšku plánovala.. Volám mojí porodní asistentce, že mi zřejmě začala odtékat hlenová zátka, ale bolesti zatím žádné necítím. Domlouváme se, že když se něco změní, dám jí vědět. V domě jsme se všichni rychle nachystali a šli do postele, ať ještě nabereme síly. Já už ale neusnula. Začala jsem cítit lehké bolestivé stahy jako při menstruaci, po neuvěřitelné chvilce se bolest trošku zintenzivnila a tak jsme s přítelem začali měřit čas. 8,6,9,7,6 minut,… po chvíli byly stahy po pěti minutách. Jelikož mojí porodní asistentce měla cesta trvat zhruba dvě hodiny, tak jsme se kolem 23 hodiny domluvily, že pomalu vyrazí. Po cestě nabrala ještě druhou PA, jelikož k prvorodičkám prý většinou jezdí ve dvou. Stahy přichází jeden za druhým, je tma, v pokoji svítí dvě svíčky a vedle mě podřimuje přítel. Každou kontrakci klidně prodýchávám. Přítel se občas probudí, tak mu nabízím, ať si jde lehnout do vedlejšího pokoje, aby nebyl tolik vyčerpaný, ale zůstává se mnou, jsem moc ráda. Zhruba kolem jedné hodiny ráno přijíždí porodní asistentky. Vítám se s nimi jen letmo na chodbě, když se vracím z toalety a zase si jdu lehnout. Když si vybalí věci, přichází se na mě podívat, poslechnou srdíčko miminka, vše je v pořádku a tak mě nechávají opět samotnou s přítelem. Bolest je čím dál intenzivnější, jsem šťastná, představuji si, jak je ke mně miminko blíž a blíž. Po nějakém čase se začne rozednívat, PA mě kontroluje a říká, že to jde dobře a krásně se otevírám. Později, když už je krásné denní světlo, mi maminka napouští vanu. Než jdu do koupele, trávím ještě nějaký čas v obýváku, kde je má kamarádka fotografka, můj přítel, maminka a maminčin přítel, který zrovna chystá snídani pro porodní asistentky. Je mi s nimi moc dobře, stojím a pohubuju boky, je to takový můj porodní tanec. Jedna z porodních asistentek mi za chvíli oznamuje, že odjede na nějaký čas pryč, že má v Brně nějakou práci.. nevadí mi to, říkám jí, že je to v pořádku, tak se nasnídá a odjede.
Po nějakém čase jdu do připravené koupele. Voda je tak příjemná! Přijde mi, že bolest pod vodou vnímám mnohem míň. Chvíli ležím na boku, chvíli na zádech, chvíli dřepím, po celé noci začínám být unavená a tak si na posilnění dávám trochu banánu a hroznů. Střídá se u mě maminka, přítel, nebo fotografka, někdy je nás v koupelně i víc zároveň. Obě ženy mě povzbuzují, drží mě za ruku a říkají, že to zvládám krásně, že jsem šikovná. Jsem šťastná, že jsou se mnou, cítím podporu a pospolitost. Párkrát se na mě přijde podívat i PA, poslechne si miminko, usměje se na mě a uklidní mě, že to jde skvěle. Najednou přichází chvíle, kdy jsem v koupelně jenom já a moje maminka. Vlastně já, moje maminka a moje dcera. Magický moment.. žena, která mě porodila, mi nyní svou přítomností pomáhá porodit mou dceru. Dívám se jí do očí a vidím celý náš život, naše společné chvíle.. v mých očích se objevují slzy. Slzy štěstí, strachu, lásky i bolesti, nevím co se to děje. Všechno pouštím ven, opírám se o maminčinu ruku, stěnu vany a vzlykám. Když přichází kontrakce, ponořím se ještě víc do vody, prodýchávám ji a pláču dál.. po chvíli se uklidňuji, dívám se na maminku, hladím si bříško a cítím se klidnější.

Čas běží, u vany se mnou sedí přítel, dívá se na mě, drží mě za ruku. Říkám mu, ať jde za mnou. Za chvíli je se mnou ve vaně, velmi potichounku hraje krásná relaxační hudba a kontrakce přichází jedna za druhou. Připouštíme trochu teplé vody.. Jsme sami, opírám se o něho, hladíme se, občas se políbíme. Máme nádherný společný čas a společně se těšíme na naši malou dcerku. Uplyne několik hodin.. Přítel se jde najíst a nabrat síly, porod už trvá celou noc a půl dne,.. Když odchází, necítím se sama nejlíp, proto jsem velmi šťastná, když se ve dveřích objevuje tvář mojí maminky, nebo Martiny (fotografky). Zdá se, že se porod blíží ke svému vyvrcholení, kontrakce jsou velmi intenzivní, porodní asistentka kontroluje miminko,.. holčička v bříšku je veliká bojovnice, daří se jí dobře. Dopouštíme ještě víc vody, protože pro narození miminka je potřeba vana téměř plná. Druhá porodní asistentka se vrátila z Brna, na chvíli přichází do koupelny a sedá si k druhé PA, mému příteli a mamince na zem. Za nějaký čas obě asistentky odchází. Jedna asistentka mi přijde říct, že bych měla z vody ven, zkusit se projít, nebo si sednout na záchod.. Jsem velmi unavená, ale po nějaké chvíli se zvednu, utřu a jdu do obýváku..

Bolesti jsou neuvěřitelné, s každou kontrakcí se mi podlamují kolena, jsem vyčerpaná, potřebuji odpočinek. Odcházím tedy do ložnice.. Porodní asistentka trvá na tom, abych byla o samotě. Nějakou dobu ležím zavřená v ložnici, u každé kontrakce sténám, přijde mi, že už to nevydržím. Přichází porodní asistentka, sedá si vedle mě do křesla a čte si knihu, při každé kontrakci přijde, roztáhne mi nohy a říká: ,,Tak už ji pusť, už ji poroď…‘‘, ,,Ne, to bolí, nemůžu..´´ , strašně to bolí. Vždy když bolest ustoupí, schoulím se do klubíčka pod peřinou.. přichází další a další kontrakce, když mi PA roztahuje nohy, bolest je ještě větší a stále slyším: ,,Dýchej dolů, poroď ji, pusť ji..´´. Chce se mi plakat, PA po nějaké době odchází a já vidím ve dveřích maminku. Ptá se mě, jestli se mnou má zůstat, nebo jít pryč.. ,,Zůstaň se mnou, prosím..´´, říkám jí už úplně vyčerpaná. Porodní asistentky chtějí porod popohnat, jelikož jsem velmi, velmi vyčerpaná. Přichází s nápadem, že bych se měla jít projít ven na zahradu. Vyčerpáním se nemohu skoro udržet na nohou, venku je zima a já na sobě mám jenom župan.. ,,Nechci, nemůžu skoro chodit a je mi zima..´´, říkám. Trvají ale na tom, abych vstala a prošla se, aby se porod ještě víc rozběhl.. Došla jsem pár kroků, jen do obýváku, kde jsem si lehla na matraci, která ležela na zemi. Zavírám oči a nemůžu. Nemůžu to vydržet, už to nezvládnu. Mezi kontrakcemi dřímám,.. porod se zpomalil, bolesti mám tak po 10-15 minutách. Průběh je pomalejší a o to bolestnější. Najednou začnu přemýšlet nad odjezdem do porodnice. Porodní asistentky přichází s možnostmi. Roztáhnou mi porodní cesty, nebo prasknou plodovou vodu. Když jsem uslyšela o prasknutí plodové vody, udělalo se mi špatně. ,,V žádném případě, jedeme do nemocnice!´´, říkám. Chci jet do nejbližší, ale jedna z porodních asistentek říká, že si tím zkazím porod, ať jedeme do Vyškova, kde má s nemocnicí podepsanou smlouvu a zná se tam s nimi. Domlouváme se tedy, že pojedeme tam. Mám jet pouze já, přítel a 2 porodní asistentky. Když mě ale maminka s jejím přítelem oblékají a pomáhají do auta prosím je, aby jeli druhým autem za námi. Tak tedy vyjíždíme, pokládám příteli hlavu do klína a opírám se nohou o dveře, při bolestech mi pomáhá, když se mám o co zapřít. Jsme na dálnici, jedeme šíleně pomalu, prosím asistentku, aby najela do levého pruhu a jela rychleji. Zdá se mi, že nyní mám kontrakce velmi rychle za sebou, proto se občas podívám na hodiny, které jsou na palubce auta. Sakryš, je to skoro po 2 minutách. .. A z ničeho nic je to tady.. ,,Kurva, aaaaaa, rodím!´´, řvu a tělo mě nutí tlačit. ,,Pane bože já tlačím!´´, ,,Co tlačíš?´´, ptá se porodní asistentka, ,,Co asi, do prdele, dítě tlačím!´´.. Nemůžu dýchat. Mám na sobě dlouhou sukni, vyhrnuji ji, sahám si mezi nohy a cítím vak blan, který trčí ven. ,,Okamžitě zastav, porodím na dálnici, stůj!!´´, hulákám. Všechno je tolik intenzivní. Jsme kousek před Brnem. ,,Do porodnice to nestihneme.´´, konstatuje jedna porodní asistentka. Přítel vytáhne telefon a volá své babičce, ptá se jí, jestli jsou doma a potom říká, ať nám přijde za 5 minut otevřít dveře. Rázně velí, ať porodní asistentka odbočí na Chrlice, že ji bude navigovat. Když za pár minut přijíždíme k domu, nejsem schopná vyjít, sedím v autě před domem a řvu, že porodím tam! Přítel ale říká, že v žádném případě. Nějakým způsobem mě dostanou z auta a já už se plazím po schodech do koupelny. Okamžitě začínáme napouštět vanu, nevím co se kolem mě děje, všichni někam běhají, nosí tašky, chystají věci a já se kroutím ve vaně. Vanu nestihneme napustit, jde to do finále, hlavička jde cítit. Musím porodit ve stoje. Nemůžu stát.. Přítel sedí na vaně za mnou, drží mě za boky a zepředu stojí moje maminka. Zavěšuji se na ni. ,,Uáááááááá…´´, šíleně řvu a tlačím. Jedna porodní asistentka říká: ,,To miminko má tmavé vlásky!´´. Chvíli dýchám, nabírám síly na další tlačení… a znovu: ,,Uááááááá áááááá áááááá…´´, řvu jako lev, nevím, kde se to ve mně bere, nikdy jsem takový řev neslyšela, ani ho ze sebe nevydala. Cítím, jak hlavička pomalinku postupuje, ale nedokážu to, ještě ne, ještě chvíli. Přestávám zase na malou chvíli tlačit, dýchám, připravuji se.. hlavička zajela zpátky dovnitř. …a už to přichází, teď ji porodím, vím to. ,,Uáááááááá ááááááááá áááááááááá….´´…. hlavička vyklouzla. Začínám opět nabírat síly, abych mohla porodit i zbytek tělíčka. Dýchám.. a najednou ji slyším. Ona zaplakala.. Pane bože, ať už je u mě.. ,,Uáááááá…´´, poslední zatlačení a už je venku. Porodní asistentky ji chytají, odmotávají pupečník, který má holčička kolem krku a hned mi ji podávají. Nemůžu tomu uvěřit, je to neuvěřitelné, dívám se na ni a říkám: ,,Pane bože, holčičko moje, miminko moje, ahoj, ahoj lásko, lásko moje!´´. Najednou ale porodní asistentky začnou velit, ať jdu okamžitě z vany ven. Krvácím, vůbec to ale nevnímám, držím miminko v náručí, lehám si na zem a opírám se o přítele. Nastává zmatek, všude je krev, vidím moji maminku jak pláče, jedna porodní asistentka mi píchá do žíly injekci. ,,To je na zastavení krvácení.´´, říká.. Skoro nic nevnímám, držím si své miminko a pořád říkám: ,,Já to zvládnu, zvládnu to pro tebe. Maminka bude v pořádku, neboj se, lásko moje!´´. Mačkají mi břicho. Tvrdne.. a já stále krvácím. ,,Musí do nemocnice!´´, slyším. Po chvíli ale rodím placentu a krvácení se zastavuje. Dlouhou dobu ještě ležím s miminkem na zemi. ,,Je to holčička? Nebo kluk?´´ ,,Já nevím´´, odpovídám a dívám se. Je to opravdu holčička, Viktoria, má statečná holčička.

,,Jsi zraněná, musíme to zašít.´´, říká jedna porodní asistentka. Ještě než přejde na šití, přestřihneme pupečník. Přestřihávám jej sama, přestože sotva udržím nůžky v ruce. Je velmi pevný, až mě to překvapuje..
V koupelně zůstávám jen já, Viktoria na mé hrudi, můj přítel a porodní asistentky. Stále ležím na zemi, opírám se o přítele a Viktory leží na mé hrudi. Jedna porodní asistentka si dává na hlavu čelovku, dlouhou dobu se dívají na mé zranění a konzultují, co jak zašít. Cítím se jak pokusný králík. Po chvíli jedna začne s šitím.. nejprve 2 vnitřní stehy, kousek kůže odstřihnout a hurá na 4 vnější. Větší bolest jsem nikdy necítila. Cítím každé vpíchnutí, každé protáhnutí, každé utáhnutí stehu. Mám zatnuté zuby, dívám se na svou dceru a říkám si, že pro ni zvládnu všechno na světě.
Za nějakou dobu si pro Viktory přijde moje maminka, která ji nachystá na cestu domů. Teď se ale musím nachystat i já.. Velice pomalu se zvedám, jsem celá od krve, musím se umýt. Přestože jsem dlouhou dobu klečela a zvedala se velmi pomalu, jakmile jsem vlezla do vany, začalo se mi dělat hůř. ,,Hrozně mi buší srdce, asi se mi rozskočí.´´, cítím se jako bych každou chvíli měla odpadnout a už se neprobudit. Porodní asistentky mi něco říkají, ale já už je neslyším.. ,,Neslyším vás, neslyším..´´, bylo poslední co jsem řekla.. Pamatuju si, že jsem velice dlouho ležela ve vaně, měla na sobě mokré, ledové ručníky a nade mnou bylo otevřené okno. Klepala jsem se zimou. Potom mě osušili, oblékli, přítel mojí maminky mě odnesl do auta a jeli jsme domů.

Doma jsem dvakrát omdlela, poprvé tu noc, kdy jsme přijeli, před domem. A podruhé ráno, když jsem šla na toaletu. 1,5 dne jsem zůstala ležet v posteli, nedošla jsem ani do koupelny. Viktory se narodila v pátek, 18:20 a já v neděli, 14:20 ležela na nemocničním sále, s přivázanýma nohama na gynekologickém křesle a s kapačkou zapíchnutou v ruce.

Tento příběh píši proto, aby si každý udělal svůj obrázek o domácích porodech. Můj porod mohl být popsán růžově, tak, jak jsou prezentovány téměř všechny domácí porody. Mohl být taky ale popsán mnohem hůř. Přestože to pro mě byl nejtěžší den života, byl zároveň i tím nejlepším a nejkrásnějším. Na světě není větší štěstí, než když porodíte své dítě a poprvé se mu podíváte do očí.

Chtěla jsem rodit doma, protože jsem měla strach z porodnice, strach z přístupu lékařů, sestřiček. Chtěla jsem mít přirozený, nikým nenarušovaný porod, v příjemném prostředí a s lidmi, které miluji. Nechtěla jsem být nikým ovlivňovaná, manipulovaná. Přesto jsem se ale během porodu cítila manipulovaná hned několikrát. Například jako manipulaci vidím to, když mi bylo řečeno, že jsem otevřená na x centimetrů a za dveřmi bylo řečeno ostatním, že na tolik ještě nejsem, ale nemají mi to říkat.

S porodní asistentkou jsme před porodem mluvily i o rizikách, ptala jsem se i s maminkou na několik věcí. Bylo nám ale řečeno, že k domácímu porodu jsou potřeba jen látkové pleny a podložky. Že se nic nemůže stát, že komplikace jdou předem poznat a vždy je čas na převoz do nemocnice. Že případné zranění umí zašít bez problémů. Já si ale nyní říkám, jak jsem mohla být tak slepá.

1) komplikaci, jako je poporodní masivní krvácení předem nepoznáte (může dopadnout mnohem hůř, než u mě.. já ztratila ´´POUZE´´ cca litr krve a rozchodila to J )
2) zašívání zranění doma prostě není možné.. (mé zranění sice zašito bylo, ale znovu muselo být  ošetřeno, jelikož vnitřní zranění bylo mnohem větší, než na 2 stehy, které mi doma zašili, a navíc jsem do něj dostala zánět)
3) domácnost připravená být musí, rozhodně pár plen a podložek nestačí!
4) nechci ani vědět, jaké komplikace mohou nastat u miminka a jaké to může mít následky

V mailu, který psala maminka jako zpětnou vazbu porodním asistentkám k mému porodu, napsala pár bodů, které i já považuji za velmi důležité (pro práci porodních asistentek).

1. Při úvodních schůzkách mluvit otevřeně i o možné délce porodu a rizicích (nemalovat vše jen pozitivně)

2. Při porodu informovat pravdivě – nelhát o tom, jak je žena otevřená apod.

3. Netlačit na rodičku a nechat ji rodit a odpočívat, jak potřebuje. Doporučit.

4. Nenutit ženu být sama. Nevytvářet domněnky, že takto se rodit nedá. Jsme individuální.

5. Přiznat si, že bude lepší do nemocnice – netrvat na porodu doma za každou cenu.

6. Nemanipulovat ženou, která je velmi zranitelná (,,Nechci, abys mě to vyčítala.. -vytváření strachu z doktorů a nemocnice)

7. V případě většího poranění doporučit nemocnici, minimálně na kontrolu, případně zašití.. rovněž při větší ztrátě krve.

8. Nevytvářet v ženách přesvědčení, že pokud něco nedopadne (podle Vašich představ), je to jejich chyba, že ony to nezvládly apod. Vzít na vědomí i fyziologii dané ženy, míru vyčerpání a ostatní faktory.

9. Přijmout odpovědnost za sebe a své chování.

10. Ženě ve stavu v jakém je Adélka nevyčítat své kojení, osobní problémy.

Abych upřesnila bod 10., jedna z porodních asistentek mi třetí den po porodu, (když jsem jí napsala, ať už na kontrolu nejezdí, že jsem byla v nemocnici), napsala, že k mému porodu neměla jezdit. Vyčetla mi, že přijela brzy a kvůli mně dostala zánět do prsu.

I přes svůj příběh domácí porody neodsuzuji. Pouze prosím ty z vás, které chcete rodit doma, zvažujte a velmi pečlivě vybírejte porodní asistentku. Poproste ji, ať s vámi otevřeně mluví i o možných rizicích, protože rizika jsou velká. Pozitivní myšlení a vizualizace krásného a rychlého, nekomplikovaného porodu totiž někdy prostě nestačí.

S láskou a s úctou ke všem matkám a ke všem našim dětem ♥