Nový život

Pomalu otevírám oči, jsem unavená, vyčerpaná, spala jsem dohromady jen pár hodin, Viktory v noci hodně plakala. Je 30.3., Viky má zrovna pět dní, na 7:30 jsme objednaní k doktorce, aby Viktory vyšetřila. Zašití po porodu je 3 dny staré, velmi bolestivé, zapírám rukama o matraci a pomalinku vstávám. Podívám se na mobil a vidím, že je 7:18.. ,,Do prdele, Dane, vstávej! Zaspali jsme!‘‘. Okamžitě beru telefon, volám doktorce a omlouvám se, že přijedeme později. Chystám se, přebaluju a převlékám Viky, kojím, Viky zvrací a je celá mokrá, znovu ji tedy převlékám.. Viky kadí, skvělý.. Znovu teda přebaluju. Je 8 hodin pryč, belhám se k autu, opatrně si sedám jen na jeden bok a na polštář, i přesto mě to zranění ale šíleně bolí, ach jo. Dany nese Viktorku a hurá, už odjíždíme. Po cestě se směju: ,,Haha, náctiletá maminka, poprvé jde s miminkem k doktorce a hned zaspí, to mi ten maminkovský život pěkně začíná..‘‘. A začal, začal krásně. Začal mi nový, nádherný život, život v roli maminky.

Každé ráno, když se probudím, jsem dost unavená (od mala jsem chodila spávat velmi brzy a vstávala jsem velmi pozdě, když jsem mohla), jakmile ale uvidím v postýlce Viktory, jak rozhazuje ručičkama a kope nožičkama, usměju se a okamžitě vstanu. Nakloním se nad postýlku, podívám se na ni a pokaždé cítím to, co jsem cítila, když jsem ji uviděla poprvé. Neuvěřitelnou, nepodmíněnou a nekonečnou lásku. Myslím, že silnější pouto, než to mateřské, není.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, psala jsem na papír plusy a mínusy, které mi miminko přinese. Vždy jsem napsala víc mínusů. Odložila jsem ale mé racionální myšlení a přijala hlas srdce. Má dcera se jmenuje Viktoria- victory- vítězství. Má Viktory je pro mě opravdovým vítězstvím. I přestože jsem už několikrát plakala vyčerpáním zavřená v koupelně. Během dvou měsíců s ní jsem pochopila hodně věcí, například to, že plánovat nemá smysl. J Učím se žít přítomným okamžikem, víc než kdy dřív. Jakmile si naplánuji výlet, úklid, nebo psaní, Viky mi to neumožní. Miluju to. Miluju tu barevnost života s ní. Jednu chvíli Viktory pláče a pár minut na to se směje, přesně jak je to v životě, jednou jsi dole, podruhé nahoře.

Každý den mě učí trpělivosti, lásce, bytí. Učí mě přijímat věci tak, jak ke mně přichází.

Myslím si, že to je v životě jedna z nejdůležitějších věcí. Naučit se přijímat věci tak, jak jsou. Protože všechno, co se děje, má nějaký smysl. Všechny zdánlivě negativní a nepříjemné zkušenosti nám přináší ponaučení, pochopení, možná i přípravu na naše další životní kroky a zkoušky.

Chtěla bych vás poprosit, abyste svá životní rozhodnutí zvažovali. Abyste nejednali zbrkle, v afektu. Abyste nejednali podle druhých, ale podle toho, co vám říká vaše srdce, vaše tělo. Někdy stačí jen na malou chvíli zavřít oči, nadechnout se, nebo se vyspat. Kdybych já totiž před 10 měsíci nejednala podle sebe, podle svého nejvyššího vědomí, myslím, že by mé dny nyní byly velmi černé. Byly by bez Viktory. Zůstala bych se zlomeným srdcem a sama.

Děkuji Bohu za můj životní dar, za mou životní lásku, za mé životní vítězství a za každou životní zkoušku!

S láskou, Vaše Adela ♥