Můj nejhorší let & 23 šílených hodin na cestě

Poslední den v USA.  Že odletím a kdo ví kolik let zase neuvidím tátu jsem oplakala zavřená v koupelně už pár dnů předtím, takže jsem se poslední den držela. Ráno jsem pobalila sebe, Honzu, Viktorku, nachystala věci do letadla. Uspala jsem Viky. Zajela jsem s taťkou do banky, vedle které jsem narazila na obchod, kde jsem nutně musela koupit mamči a sobě troje kalhoty a šaty, takže naše kufry byly nakonec ne mega přeplněné, ale ultra mega přeplněné! Stavili jsme se do jiného obchodu pro kytku jeho přítelkyni, potom pro oběď. Vrátili jsme se, Viktorka vstala, pojedli jsme, šli s Viky na hřiště a tam to začalo…

…přestala jsem se cítit dobře, chtěla jsem spát. Místo ježdění s Viky na skluzavce jsem si sedla a dívala se na ni a Honzu, jak jezdí oni. Byla jsem vyřízená. Byl to náročný výlet. Být s tátou mi dalo šíleně moc energie, šíleně moc štěstí, jelikož je to asi nejvtipnější člověk co znám 🙂 , ale celé mě to taky tak trochu vycuclo. Viktorka na mně v novém prostředí byla závislejší ještě víc než v ČR a byl to záhul.

Když jsme se vrátili domů z hřiště, chvíli jsem si lehla, ale s Viky v patách žádný velký odpočinek… Následovala vana s Viktorkou a cesta na letiště. Přestože jsem slyšela taťkovu větu: ,,Hlavně žádný pláč.’’, tak jsem nevydržela. Nemohla jsem mluvit, zatínala jsem rty, abych nepustila pláč a  zatínám i teď, když píšu… (No jo, tati, mám tě moc ráda!)

Vyřídila jsem odbavení, prošli jsme kontrolou, chvíli jsem s Viktorkou chodila kousek od našeho gatu a mávaly jsme společně na lidi, kteří nám úsměvy a pozdravy vraceli (lidi v USA jsou tak milí! Za celý pobyt nebyl den, kdy bych několikrát neslyšela větu: ,,She is so cute!’’… v ČR tohle nikdo nikdy neřekl…). Po chvilce mě musel vystřídat Honza a tak to bylo téměř celou dobu až do nástupu do letadla… 3 hodiny jsem jen seděla na místě, maximálně jsem se na chvíli prošla, pochovala Viktorku, ale bylo mi dost mizerně. Kdo mě sleduje na instagramu tak to vlastně asi ví, do stories sem nahrávala poslední zprávy z USA, kde jsem zmiňovala, že je mi špatně. Přestože mi mnoho z vás psalo, že na mě myslíte (MOC DĚKUJU!), nezvládla jsem to.

(Naprosto neupravená a ne-fancy fotka z letiště před nástupem do letadla)

Po nástupu do letadla mi začalo být vedro a začala se mi točit hlava… Honza se mě ptal, jestli chci nějak pomoct, co má dělat a já nebyla schopná nic říct, jen: ,,Mlč!’’. Skoro vůbec jsem nevnímala. Viky na mně seděla a mně začínalo být opravdu velké vedro… Prý mi nešlo rozumnět co říkám, kývala jsem se a vypadala hrozně. Vnímala jsem pohledy lidí co seděli okolo nás. Letadlo se rozjelo, já přestávala slyšet a měla jsem mžitky před očima (přesně ten pocit, co jsem zažívala po porodu vždycky před tím, než jsem odpadla) mávla jsem na letušku přede mnou, že mám problém… Než si odepla pásy a stihla i s kolegy přiběhnout, odepla jsem Viktorku ze svého pásu a posadila ji na Honzu… Vlastně nevím, jak jsem to v tom stavu dokázala, byla jsem mimo.

Drapla jsem sáček s křupkama, co měla Viky nachystané na žužlání a zvracela jsem. Jednou, dvakrát, sáček byl plný… díky Bože, že mi posádka donesla druhý sáček… znovu vlna zvracení, další… Myslím, že víc už toho ve mně ani snad nebylo. Sice jsem už neviděla a nevnímala lidi okolo, ale v pr*eli bych se viděla, co vám budu povídat. Bylo mi těch lidí okolo líto 🙁

Posádka byla skvělá. Dva opravdu sympatičtí mladí muži se o mě krásně postarali. Jelikož Honza nemluví anglicky, soukala jsem ze sebe věty, že jsem v pořádku, netrpím žádným onemocněním a že můžeme vzletět. Asi pětkrát jsem posádku ujišťovala, že nepotřebuji doktora, že letadlo opravdu může odletět a tak jsme nakonec vzlétli. Abych pravdu řekla, bylo to strašné, doslova- strašné. Jen jsem chtěla být co nejrychleji doma. Viktorka plakala, takže hned jakmile jsem se trochu otřela od zvratek tak musela jít zpátky ke mně na klín… Při vzletu usnula a já si trochu oddechla. Při letu se mi ještě párkrát přitížilo, tak jsem dostala kyslíkovou masku… ten vzduch byl opravdu příjemný, 8 hodin letu jsme zvládli a ve Frankfurtu mě už čekaly jen léky a spánek.

Bylo mi naprosto jedno kdo je okolo, jak vypadám, kde jsem- lehla jsem si a odpadla… Honza se s Viktorkou hrál a Viktorka věděla. Věděla, že mi není dobře. Byla moc hodná a několik hodin na letišti potom taky spinkala. Asi po 20 hodinách bez jídla jsem do sebe nasoukala kousínek suché bagetky a trošku se mi ulevilo.

Chvíli jsem si myslela, že z Frankfurtu neodletíme, jelikož jsem původně nebyla schopná dojít ani ke gatu, odkud naše letadlo odlétalo. Po pár hodinách spánku jsem se ale cítila líp… žaludek se po lécích uklidnil a mě už trápila jen únava, teplota a bolest kloubů a svalů- klasická brutální vyčerpanost. Po pořádném odpočinku doma se mi ulevilo víc a konečně jsem byla schopná fungovat 🙂

Ono to cestování je opravdu krásné a i s dětmi může být opravdu bezproblémové… Ale pro mě tahle zpáteční cesta byla jednou z nejhorších cest co jsem zažila… Každopádně ani tahle zkušenost mě neodradila a znáte mě, už hledám další destinace a letenky. Když vidím kolik je na světě krásy a to, jak si to užívá i Viktorka, tak nás tady absolutně nic nedrží. Těším se na další dobrodružství, hurá!