Děti, učitelé
Co vás učí vaše děti? Mě moje Viktory učí denně neuvěřitelně mnoho. A už jsem se zase přistihla u toho, že píši “moje”, jakoby mi patřila. Jednou z nejtěžších věcí pro mě zřejmě bude uvědomit si, že mi nepatří. Že nepatří nikomu. Že ji nemůžu ovládat a přestože se ji budu snažit chránit jak jen to půjde, tak občas na kolínka upadne a bude se rozhodovat podle sebe.
Před pár dny jsem seděla s kamarádkou v pokoji a dívaly jsme se na Viktory, když se houpala v sedátku. Shodly jsme se na tom, že se od dětí máme hodně co učit.
Děti nás učí přítomnému okamžiku…
Všimli jste si někdy, jak jsou děti své? Jak žijí v přítomném okamžiku? Je pro mě neuvěřitelně inspirující, když vidím, že Viktory pláče a najednou, během pár sekund, se hlasitě směje. Děti jsou tak pravdivé. Neshovávají se za ego, nemají předsudky, nemají očekávání. Nepřemýšlí nad tím, jak je to správně, jak se chovat, aby to bylo vhodné.
Děti nás učí věřit…
Jeden člověk kdysi řekl, že se rodíme jako tabula rasa (který asi…),… S tím ovšem souhlasím pouze částečně. Myslím si, že do určité míry si neseme věci z minulých životů, z prenatálního života,… ale na druhou stranu, děti neumí žít ve světě, do kterého přichází. Nemají, jako většina dospělých lidí, klapky vedle očí. Proto věří všemu co vidí. Ať už vidí anděly, víly, nebo jiné postavy. Mohou být velmi sensitivní. Viktory se moc ráda na anděly kolem sebe usmívá, moc bych si přála, aby si ten “ochranný” štít, co máme my, dospělí, časem nevybudovala taky…
Děti nás učí lásce, opravdové lásce…
Kolikrát v životě jste řekli ,,Miluji tě” a mysleli to opravdu vážně? Já to nyní říkám každý den, každý den několikrát. Nejčastěji, když se Viktory přitíží a něco ji trápí, políbím jí a řeknu jí, že ji miluji a že nikdy není sama. Že není, čeho se bát. Miluji ji každým pórem a každou částí svého těla, miluji ji i když pláče, i když spí, nebo se směje. To je ta mateřská láska, o které dřív moje máma mluvila, aha…
Děti nás učí nebrat věci tak vážně…
Když toho mám moc, většinou se mi něco přihodí. Pětkrát po sobě něco rozliju, nebo zakopnu, něco vysypu… a už nenadávám, jako dřív. Teď už se směju. Dnes ráno jsem si polila vodou skoro celou postel, zasmála jsem se a s klidem to uklidila. Hmmm, ještě před rokem bych zuřila! Kolikrát už jsem měla na obličeji zvratky… a nechtějte vědět co ještě. A víte co? Je to skvělé, vtipné, neuvěřitelné. Když si půl hodiny děláte makeup, který je nakonec celý pozvracený. Haha…
Děti nás učí radovat se z maličkostí…
Věta: ,,Já jsem na tebe tak pyšná!”, u nás většinou zní pokaždé, když se Viktory vykaká, nebo se napapá. Taky cítíte často tu hrdost, maminky?
Děti nás učí trpělivosti…
Kolikrát se vám stalo, že jste uspávali miminko a když jste odcházeli, ono se probudilo? Mně už x krát! X krát do té doby, než jsem přestala spěchat a v klidu počkala, až usne tvrděj. Občas mi ten odpočinek udělá i dobře!
…je spousta věcí, kterým mně Viktory naučila a učí. A tohle je jenom začátek! Hurááá! Jsem její první fanoušek, první učeň a ona je můj nejlepší učitel! Děkuji jí za všechny lekce a nejvíc za tu, že tu se mnou je!
Všem maminkám a tatínkům moc gratuluji, můžete být nejšťastnější na světě!
S láskou, vaše Adela
